Sultán mého srdce

Jsem Hurrem Sultan. Jediná a právoplatná manželka sultána Sulejmana, pána celého světa. Ano, jsem to já. Alexandra Lisowská. Ta dívka, které jste před očima vyvraždili celou rodinu a pak ji za vlasy odvlekli pryč, prodali ji jako kus dobytka do harému a nechali napospas svému osudu. Zakázala jsem si plakat, zakázala jsem si vzpomínat a tesknit, snažila jsem se vymazat z hlavy děsivé obrazy plné krve. Všechno jste mi vzali a já si jedné noci ve smrduté kajutě lodi, která mě odvážela od všeho, co jsem do té doby znala, přísahala, že se pomstím. A právě teď, když ze mě život po špičkách odchází, mohu konečně prohlásit, že jsem to dokázala. Změnila jsem stoletá pravidla života v celé dynastii, nechala jsem postavit medresy, do kterých chodí vaše děti, léčíte se v nemocnicích které jsem nechala vybudovat s pomocí velkého architekta Sinana, mé jméno je vytesané na dveřích mešit a na bazarech, jejichž stavby jsem zařídila. A kromě toho, že se mi hluboce klaníte, každý den se modlíte za mé zdraví. Zbavila jsem se všech nepřátel a konkurentů a teď již můžu v klidu zemřít, protože vím, že syn mé krve usedne na osmanský trůn. Jsem Hurrem Sultan a nikdy neodpouštím.

Ruthenie 1520

Poposedla si na lavici a objala se rukama. Všudypřítomný chlad si razil cestu pod ovčí kožíšek, který dostala jako dar k zasnoubení od Lea. Zhluboka se nadechla a pak rychle vydechla. S úsměvem pozorovala, jak její horký dech kreslí mlhavé obrázky, které okamžitě blednou, až za okamžik nejsou vidět vůbec. Pak zamířila svůj pohled k otci. Jeho soustředěný pohled milovala. Měl ho před každou mší. Teď byl skloněný nad svými poznámkami a hluboká vráska na jeho čele značila, že své poslání bere velmi vážně. Za chvilku přijde matka se sourozenci a s Leem a pak dorazí celá vesnice. Měla by se ještě trochu proběhnout, pomyslela si, jinak se za další hodinu ani nehne, jak bude mít celé tělo od chladu ztuhlé.

Potichu vstala, aby otce nerušila a proběhla mezi lavicemi k bráně. Šla velmi těžce otvírat, a tak Alexandra vší silou zatlačila. Brána se skřípotem povolila a dovnitř proniklo pár nesmělých slunečních paprsků. Nastavila jim tvář a nechala se hřát. V dáli zaslechla vzrušený hovor a smích, a i když neotevřela oči vytušila, že se blíží lidé na mši.

„Alexandro! No tak, dítě, pomoz mi otevřít dveře dokořán.“ Matka přiběhla právě včas. Společně otevřely jedno těžké křídlo a ustoupily, aby mohli všichni zbožní lidé dovnitř. Každého pozdravily rychlým pokývnutím hlavy, protože otec neměl rád zdržování a vždy Alexandru káral za to, že chtěla s každým ihned zapříst hovor. Po mši si s nimi vyprávěj klidně celé hodiny, často opakoval.

Všichni se usadili na dřevěné lavice vedle sebe a ponořili se do modliteb. Někteří to ale jen předstírali a po očku sledovali dění okolo sebe. Ani Alexandra se tentokrát nemohla soustředit. Obdivovala vzájemnou lásku svých rodičů a tajně doufala, že s Leem budou prožívat to samé. Zasnoubili se před pár týdny, ale teprve v posledních dnech se mohli vídat déle, než na pár chvil a kromě několika ukradených polibků si mohli svěřovat i své představy o vzájemné budoucnosti.

Otcův pevný hlas se odrážel od stěn a nesl se až do nejzazších koutů chladného kostela. Jeho zpěvný přednes dokázal pohladit a vzápětí hned kárat. Před jednotlivými verši se zhluboka nadechoval a tím dodával ještě větší důraz svým slovům, až tak, že se někteří zastyděli za své chování v průběhu uplynulých dnů. I když byla každá mše jiná, vždy se otci povedlo zaujmout vesničany tak, že nevydali hlásku a naprosto mu viseli na rtech. Dnes to ale bylo jiné. V okolí kostela panoval jakýsi neklid, který se vtíravě přenášel do jeho útrob. Všichni to cítili, a proto si neustále poposedali a pokašlávali. Alexandra si všimla, že otec je velmi podrážděný a nejraději by všechny okřikla. Matka, jako by to tušila, jí položila ruku na zápěstí a jemně zmáčkla, jakoby říkala, nech otce, ať si zjedná klid. Ruchy zvenku sílily a Alexandra by přísahala, že zaslechla koně. Vlastně stádo koní pohromadě, což ale nebylo možné. Najednou se ozvaly tři výstřely rychle za sebou. Alexandra ztuhla a stejně jako ostatní, nebyla schopna se pohnout. Dusot koní se přibližoval a celá zem se pod jejich kopyty rozechvívala. Vesničané v panice vyskočili z lavic a zmateně pobíhali sem a tam, ve snaze najít úkryt a přitom se nahlas modlili k Bohu. Venku se nebezpečně blízko ozvaly další výstřely, a pak následovaly zoufalé výkřiky:„Tataaařiiiii! Utečteee!“

SULTÁN MÉHO SRDCE - 2. DÍL ROMÁNU