Série: Příběhy malého opičáka Nika

Zaregistrujte se a za předplatné jen 69 korun měsíčně se dostanete ke všem pohádkám, příběhům a kapitolám románů na pokračování na houseofstories.cz. Budete moci pouštět svým dětem veškeré audiopohádky, když zrovna nebudete mít večer čas jim číst. Dále zde najdete i pohádky napsané a načtené v angličtině, které pomohou vám i dětem se v jazyce lépe orientovat.

Registrovat se

Malý opičák Niko a přejídání

Malý opičák Niko a přejídání

Byl čas oběda a všude to překrásně vonělo. Malý Niko se moc těšil na banánové hody, co maminka připravila, a proto pospíchal ze školy domů. Nemohl se dočkat, jak otevře dveře, posadí se na svou stoličku u stolu a maminka před něj položí mísu plnou dobrot. Často také dojídal za ostatní, protože bratříček Mako se nerad zdržoval jídlem a sestřička Lily byla hodně vybíravá. Další sestřička Amy ale svůj talířek vždycky bránila. Už před týdnem se tatínek podivoval nad tím, jak moc toho Niko spořádá, ale nechtěl ho nijak omezovat. Jen mu připomněl, že by se měl po jídle jít ven proběhnout. To měl Niko mnohokrát v úmyslu, jenže měl v bříšku tak krásně teploučko, že vyšplhal do koruny stromu a tam usnul. I dnes měl odpočinek v plánu.
Domů přišel právě včas. Maminka zrovna plnila jeho misku banánovou omáčkou a k zakousnutí přidala banánový chlebíček. Niko se olizoval a vůbec se mu nechtělo čekat, až si všichni ostatní sednou okolo stolu. Byla to tradice, která se mu ale dnes nelíbila. Když už si sedl i Mako, který přišel jako poslední, mohli konečně začít jíst.
Niko vše do sebe tak rychle naházel, že když odkládal lžíci, měli ostatní v sobě jen pár prvních soust.
„Niko, proč tak hltáš. Bude tě bolet bříško.....Nikdo ti to přece nesní.“
„Já mám ještě hlad. Mohl bych si přidat?“, zeptal se Niko a šel k hrnci.
„Myslíme si s maminkou, že máš dost.“, řekl přísně tatínek.
„Ale já mám ještě hlad.“, znovu opakoval Niko a zamračil se.
Maminka s tatínkem se na sebe bezradně podívali a nechali, ať si Niko přidá.
Odpoledne se ale maminka vydala za Lazarusem, stařešinou klanu, pro radu.
„Za chvilku bude mít takové bříško, že se na žádný strom nevyhoupne.“, stěžovala si. „ Místo, aby si po jídle chvilku odpočinul a pak si šel hrát s ostatními, raději celé odpoledne prospí. Poraď mi, prosím.“
Lazarus si promnul dlouhé vousy a řekl: Jediné, čím ho můžeš přesvědčit, je dát mu pocítit, jak to bude vypadat za rok, pokud nezmění své chování.“
„Ale jak?“
Stařešina se zamyslel a pravil: „Vezmi baťůžek a naplň ho kamením, ať je pěkně těžký. Řekni Nikovi, že ho musí dva dny nosit na zádech ve dne a v noci.“
Maminka poděkovala a cestou domů nasbírala u řeky oválné kameny. Ty pak naskládala do Nikova baťůžku. Když přihopkal na večeři, bez řečí mu naplnila misku až po okraj a počkala, až se do sytosti nají. Když tatínek a sourozenci odešli večer natrhat banány, maminka si s Nikem šla promluvit.
„Niko, mám pro tebe úkol. Je to moc důležité. Lazarus tě žádá, abys prokázal svoji sílu a dva dny nosil na zádech tenhle baťůžek. Musíš s ním dělat všechno, dokonce i spát.“
„Ale proč?“, ptal se překvapeně Niko.
„Nevím, ale přijde ti to sám v neděli večer říct.“
„Ještě, že nemusím do školy.“, povzdechl si Niko a dal si modrý baťoh na záda. Byl pěkně těžký. „Ale jak s ním budu spát?“
„Přehodíš si ho na bříško. Takhle.“, řekla maminka a ukázala mu rychlý trik, při kterém si baťůžek rychle přehodil, aniž ho musel sundávat.
Niko se cítil velice důležitý a tak se šel na chvilku se svým nákladem na zádech projít. Věděl, že Lazarus dává občas opičkám nějaké úkoly a ty jsou potom váženější v očích ostatních. Hrdě tedy kráčel, ale po chvíli ho začaly bolet nožky. Napadlo ho, že si vyskočí na nejbližší strom a odpočine si.  Ale ouvej! Neměl dost síly, ani aby vyskočil na tu nejnižší větev. Posadil se do trávy a přemýšlel, cože to dostal za tajný úkol. Když si trochu odpočinul, pokusil se znovu vyhoupnout na větev, ale opět bez úspěchu. Svalil se na zem a trvalo mu dlouhou chvíli, než se vyškrábal na nohy. A to má před sebou ještě celé dva dny, povzdychl si. Pomalu se vydal na cestu domů.
Před spaním si přehodil baťůžek přes bříško tak, jak mu to ukázala maminka, a snažil se usnout. Těžce se mu dýchalo, protože ho kameny tížily, ale nakonec k ránu usnul. Ráno s k snídani sotva doploužil a pak šel tatínkovi pomáhat se stavbou nové části domku. Nikdo se o jeho baťůžku nezmínil, a tak si řekl, že se určitě dozvěděli, jak důležitý úkol má. I přesto, že se brzy při práci unavil, a to jen sbíral dlouhé listy a větve, cítil se podivně vyznamenaný. Při obědě spořádal plný talíř a pak se šel ven proběhnout. Do žádné ze svých odpočinkových skrýší nevylezl, a tak se jen toulal okolo řeky a vždy si na chvilku odpočinul. Večer už se nemohl dočkat, až si ten baťoh zítra sundá. V noci se mu opět špatně spinkalo, ale ráno vyskočil z postýlky a začal počítat, kolik hodin ještě zbývá. Byl zamlklý a maminka mu už chtěla všechno říct, ale věděla, že musí ještě vydržet. Niko k obědu snědl pořádnou porci a ještě si trochu přidal a pak si vyrazil hrát se sourozenci. Ti se vyšplhali na první strom a odtud přeskákali na další a pak už se honili jen v korunách. Byli tak rychlí, že je Niko ze země skoro neviděl, ale zato slyšel jejich šťastný smích. Niko se posadil na kámen u řeky, nožky si potopil do chladivé vody a jen tak s nimi pohupoval. Dával si obrovský pozor, aby do vln nespadl, protože by neměl sílu vyplavat.

Den se nachýlil a slunce se pomalu schovávalo za obzor.  Nedočkavý Niko stál už půl hodiny ve dveřích a hleděl do dáli. Zaměřil se na každý pohyb, který by mohl připomínat houpavou chůzi stařešiny rodu Lazaruse.
Ten se sice v dálce objevil, ale nikam nespěchal. V ruce měl zahnutou hůl a při chůzi se kochal okolní krajinou. Niko by se za ním nejraději rozběhl, ale váha na zádech mu to neumožňovala.
Nakonec se ale přece jen dočkal.
Lazarus se posadil ke stolu a přijal od maminky banánové mléko. Zhluboka se napil a pak zaměřil svůj pátravý pohled na Nika.
„Splnil jsi úkol, co jsem ti dal, chlapče?“
Niko okamžitě zakýval hlavou, že ano.
„Ani jednou jsi baťoh ze zad nesundal?“
Niko zavrtěl hlavou.
Lazarus si pohladil plnovous a pak řekl: „ Odlož ho tedy.“
Niko na nic nečekal. Baťoh se s rachotem spustil k zemi. Aaaaa, to byla úleva. Cítil se tak lehounký, že by mohl vyletět až ke hvězdám, kdyby chtěl.
„A teď se ke mně posaď a řekni mi, jak ses ty dva dny cítil.“
Niko ihned spustil, jak moc byl unavený, jak se mu špatně dýchalo s kameny na bříšku, a že si ani nemohl hrát se sourozenci a skákat po stromech.  A že už to nechce zažít.
„Pokud to nechceš zažít, jak říkáš, budeš si muset dávat pozor na to, kolik toho spapáš.  Není zdravé se přejídat. Opičky musí být štíhlé a pružné a musí unést své vlastní tělo. Jestliže ale máš často hlad, klidně se pořádně najez. Pak ale nesmíš celé odpoledne proležet. Je to jednoduché, když hodně jíš, musíš se také hodně pohybovat. Ten baťoh představoval tvoji váhu, se kterou by ses pak musel celé dny nosit.“
Niko vykulil oči překvapením. Honem si ale vzpomněl, jak s plným bříškem vždy prospal celé odpoledne a zastyděl se.
Slíbil sobě i mamince, že už se nebude přejídat a že bude sportovat.
Ještě před večeří vyběhl ven a vyskočil na první větev, kterou uviděl. Tu lehkost a zábavu si tak užíval, že na večeři přišel tentokrát úplně poslední on sám.

  • Velikost textu: 120