Série: Medvídek Kubík a jeho dobrodružství

Zaregistrujte se a za předplatné jen 69 korun měsíčně se dostanete ke všem pohádkám, příběhům a kapitolám románů na pokračování na houseofstories.cz. Budete moci pouštět svým dětem veškeré audiopohádky, když zrovna nebudete mít večer čas jim číst. Dále zde najdete i pohádky napsané a načtené v angličtině, které pomohou vám i dětem se v jazyce lépe orientovat.

Registrovat se

Medvídek Kubík a sníh

Medvídek Kubík a sníh

Kubík si jako každé ráno pochutnával na křupavém rohlíčku s máslem a medem, který zapíjel slaďoučkým kakaem. Vždy si sedl k oknu a pozoroval okolí. Líbilo se mu, jak květiny tančí ve větru a jak stromy vesele komíhají větvemi. Ani dnes Kubík neporušil svůj ranní zvyk. Vůně kakaa si vesele razila cestu ven z chaloupky a čerstvý rohlíček málem nebyl pod vrstvou medu ani vidět. Medvídek se posadil ke stolku k oknu, zakousl se do sladké snídaně a najednou ztuhl.

Ať koukal, jak mohl, nic za oknem nebylo. Třikrát zamrkal a podíval se znovu. Nic. Jen bílá prázdnota. Kubík nechal rohlík být a pospíchal ke dveřím. Jedním tahem je otevřel a… nikde nic. Bílo. Rozeběhl se ven z chaloupky, ale najednou narazil do bílé studené stěny. Udělal dva kroky zpět a se smíchem se podíval na svůj obtisk v té bílé hmotě.

„Copak to děláš, Kubíku?“ kroutilo hlavou Sluníčko, až se mu bambulka z puntíkové čepičky svezla do čela.
„Dobré ráno, Sluníčko. Chtěl jsem se podívat, kam se schovaly všechny stromečky, ale všude je jen to studené bílé,“ postěžoval si.
„To je sníh, Kubíku. Neboj se, stromečky nikam neodešly, jen je pokryl sníh. Tvoří se z vody v mracích. Jakmile se trochu oteplí, zase roztaje. Běž se pořádně obléknout, abys nenastydl, a já ti zatím připravím cestu ke zvířátkům. Jsou u velikého dubu. Stavějí sněhuláka a koulují se. Také tě to naučí. Tak si pospěš.“

Zatímco Kubík hledal něco teplého na sebe, Sluníčko svým dlouhým paprskem rozehřívalo sníh a ten se proměňoval zpět na vodu. Za chvilinku už byla cesta sněhem pro Kubíka připravena.

Medvídek si vzal teplý svetřík a deku a na hlavu si narazil velikou čepičku. Po cestě za zvířátky zavolal na Sluníčko:
„Sluníčko, jak to, že jsem sníh ještě neviděl?“
„To bude tím, že většina medvídků v zimě, kdy padá sníh, spinká zimním spánkem. Na jaře se probudí a po sněhu není ani stopa. Tentokrát nám ale udělala příroda překvapení, a proto si můžeš užít zimních radovánek i ty.“

Kubík už z dálky slyšel šťastný smích zvířátek, a už se nemohl dočkat, až bude řádit s nimi.
Byli tam úplně všichni. Paní Lišková s dětmi, malý mýval, pan Vlk s dětmi, paní Myšková s rodinou svou a svého vzdáleného bratrance, zajíc Renda se sestřičkou a také Kubíkův velký kamarád, pejsek Milky.

Před nimi leželo na zemi deset velkých uválených koulí ze sněhu.
„Co to bude, až to bude?“ zeptal se Kubík Milkyho.

Milky pokrčil rameny: „Měl to být sněhulák, ale zatím se všichni předhánějí, kdo udělá větší kouli. A na stavbu sněhuláka potřebuješ stejně jen tři. Říkal jsem jim to, ale nikdo mě neposlouchá,“ povzdechl si pejsek.

Kubík dostal nápad.
„Víš co, Milky? Uděláme si svého sněhuláka a bude jen náš. Co říkáš?“
„To je skvělý nápad, Kubíku,“ nadšením zavýskal Milky, ale pak ihned posmutněl.
„Nemůžeme postavit sněhuláka, protože nemáme žádnou mrkev. Zajíc Renda měl hlad, a tak je všechny snědl.“
„Jen se neboj, Milky, já doběhnu do chaloupky a něco přinesu. Zatím najdi vhodné místo, kam ho postavíme.“

Medvídek Kubík doma prohledal kuchyňku a spíž a svoje úlovky přenesl v tašce zpět k dubu.
Milky našel hezké místečko, a tak začali společně tvořit první kouli.
„Musí být největší, protože na ní budou ještě dvě,“ poučoval Milky.
Zvířátka si všimla, že si medvídek s pejskem hrají jen spolu. Zajímalo je, co tam ti dva dělají. Vyslala tedy malého myšáka Karlíka, aby šel na výzvědy.

Karlík se velmi nenápadně brodil sněhem a celý udýchaný se schoval za hromádku sněhu. Odtud měl dobrý výhled.
„Můžeš vylézt, Karlíku,“ ozvalo se nad ním.
„Jak jste mě viděli?“ překvapeně vyhrkl Karlík.
„Neviděli, slyšeli. Neměl bys jíst tolik toho tučného sýra, jinak se budeš příští rok koulet. „Když já ho mám moc rád. A co to tady děláte?“

„Děláme si svého sněhuláka.“
„A můžu s vámi? Prosím, oni mě k ničemu nepustí,“ prosil myšák Karlík.
„Dobrá,“ řekl Kubík, „ale musíš být opatrný, jsi moc malý. Zatím uválej tu nejmenší kouli.“
Sluníčko je s úsměvem pozorovalo a pořádně si narazilo do čela kulicha s bambulkou. Přece jen mu byla trochu zima.

Kubíkovi a Milkymu už zbývala jen poslední koule, pak sněhuláka nazdobit a práce je hotová. Koule, kterou udělal myšák, ležela opodál, ale on nikde. Asi to vzdal, pomyslel si Milky. Chvíli si prohlížel kouli, ale zdála se mu ještě poněkud malá. Proto do ní strčil a pořádně ji několikrát otočil v hromadě sněhu.

Pak ji společně s Kubíkem dali na zbylé dvě. Kubík vysypal tašku a posbíral veliké knoflíky. Jeden po druhém je vtiskl do sněhových koulí tak, že sněhulák vypadal, že má košili. Na krk mu dal šálu, místo očí kamínky a místo nosu rohlík.

Potom s Milkym obdivovali své společné dílo. Ostatní zvířátka se začala pomalu trousit a za chvíli už všichni poskakovali okolo sněhuláka. Jen paní Myšková se tvářila nějak smutně. Kubík si uvědomil, že Karlík nikde není. A tak začala zvířátka Karlíka hledat.

Prohledávala hromady sněhu a stále na něho volala. Sluníčko se také přidalo, ale stále nic. Nakonec se Sluníčko rozesmálo a poradilo Kubíkovi, aby sněhuláka obešel. I Kubík si všiml, že z jedné koule se vesele mrská šedý ocásek. Karlík! Medvídek vydlabal díru do sněhové koule a pomohl myšákovi ven.

Ten se smál, až se za bříško popadal. Pak ale dostal od paní Myšákové pohlavek, protože se o něho moc bála. Hned mu ale dala také sladkou pusu, protože byla šťastná, že se našel. Zvířátka si postavila ještě několik sněhuláků. A pak se všichni vrátili do vyhřátých chaloupek na horký čaj a nějakou tu dobrůtku.

  • Velikost textu: 120