Adriana - princezna meče 1

Bylo jedno velké a vzdálené království, ve kterém vládl moudrý král Ralf. Měl pět udatných synů a jedno malé nezbedné děvčátko, které mu svým úsměvem připomínalo jeho milovanou manželku, královnu Astrid.
Malá Adriana byla neposedná a veselá princeznička, která dokázala zaměstnat i několik služek najednou, protože uhlídat ji, byl velký oříšek. V jednu chvíli seděla spořádaně v modrém salonku  a za okamžik už šplhala po stromě v zámecké zahradě. Zámkem se celé dny nesl její smích a klapot střevíčků. Adriana nemoha pochopit, proč se nemohla oblékat jako její bratři a stará chůva už byla s vysvětlováním v koncích. Každý den ráno usedala princezna Adriana k snídani v čistých šatičkách a s úhledně spletenými copy ze zlatých kudrnatých vlasů. Každý večer se ale přikradla do pokoje špinavá, s roztrhanými šaty a z vlasů, které připomínaly zlatý chomáč, jí služka vyčesávala listy a kůru ze stromů. Jako malé holčičce jí to procházelo, ale pomalu rostla a stávala se z ní mladá dívka, začala se chůva strachovat, že takovou princeznu si přece žádný princ nevezme.

Jednou odpoledne seděla Adriana na svém oblíbeném stromě a pozorovala  bratry, (jako ostatně velmi často) jak se cvičí v šermu. Jako už mnohokrát předtím se zasmála, když se podařil jednomu z nich zákeřný výpad, nebo když jim vypadl meč z ruky. Tentokrát se ale nejstarší z nich, David, zamračil a zavolal ji k nim. Adriana seskočila ze stromu a za okamžik stála před svým zamračeným bratrem. Beze slova jí podal meč a gestem ukázal, ať se předvede. Adriana tajně napodobovala bratry už dlouhé měsíce, cvičila ale s dřevěným mečem, který našla pohozený ve stáji. Davidův meč byl kovaný ze železa a příliš těžký. Ať se snažila, jak nejlépe mohla, nehnula s ním ani o píď. Bratři se začali smát a David jí raději meč z  rukou vzal. Adriana se otočila a utíkala tak dlouho, dokud se smích bratrů nevytratil. Hladová vběhla do kuchyně a statná kuchařka jí podala šťavnaté jablko. Adriana se do něj zakousla a usadila se na lavici ke stolu.
Copak je srdíčko? Něco tě trápí?", zeptala se kuchařka princezny, protože ji snad ještě nikdy neviděla takhle zamyšlenou.

Adrianě v hlavě mezitím zrál plán, jak bratry překvapit. A tak z kuchyně vylétla tak rychle, až kuchařka leknutím rozsypala na zem mouku.

Kovárna byla v nejvzdálenější části hradního nádvoří. Najít cestu k ní byla hračka, celý den se z ní totiž ozývaly veliké rány. Mladý kovář se uměl ohánět, a tak se u něj střídali rytíři, kteří potřebovali ukovat podkovy pro své koně, meče a části brnění. Adriana chvilku váhala, ale pak přistoupila k peci, tak aby ji kovář viděl. Ten okamžitě věděl, o koho jde, proto se uklonil a zeptal se, co si princeznička přeje.

"Kováři, umíš udržet tajemství?"

Kovář se zasmál. Měl sám několik dětí a neustále jim něco sliboval. I když dát slib princezně, je přece jen něco jiného.

"Ukovej mi meč, který mi pomůže zvítězit nad bratry."

"Princezno, umění vítězit není jen v meči. To, že dostanete úžasného koně, z vás také skvělou jezdkyni neudělá. Cokoliv, v čem chcete vítězit, vyžaduje spousty hodin učení a cvičení a píli.  Meč vám velmi rád ukovám, ale musíte si najít dobrého učitele."

"Uč mne ty!  Vím, že s mečem umíš. Viděla jsem tě."

"Jak si přejete, princezno. Začnu tedy okamžitě s přípravou meče."

Adriana seděla se spokojeným výrazem u večerní tabule a pro jistotu si ještě jednou naložila plný talíř. Bude teď potřebovat hodně síly. Bratři se s otcem dohadovali o nejvhodnějším času odjezdu, protože se chystali na rytířský výcvik za strýcem do nejvzdálenějšího koutu země.

A to se Adrianě náramně hodilo. Než se bratři vrátí, bude umět s mečem lépe než oni.

ADRIANA - PRINCEZNA MEČE - 2. DÍL

 

  • Velikost textu: 120