Jednorožec a princezna Antaria 1

Jednorožec a princezna Antaria 1

Po stříbřité mračné planině se v pravidelných intervalech ozývalo cinkání kopyt kovaných zvonkohrou. Dlouhá hříva, spletená do malých copánků a ozdobená perleťovými stužkami, létala ze strany na stranu a při každém dopadu na duhový hřbet jemně zazvonila. Perleťový roh na jeho čele jakoby rozrážel vzduch a měnil běh v let jiným časoprostorem.

„Stát!“, zavelela princezna a gestem ruky zastavila blížícího se jednorožce. Ten při pohledu na svou vládkyni okamžitě uposlechl a hluboko se poklonil. Princezna Antaria byla dcerou vládce Království myšlenek. Její otec, král Aken, vládl dlouhá léta a velmi dobře se mu dařilo s pomocí jednorožců udržovat rovnováhu v Království myšlenek.

Poslední dobou však zaznamenal znepokojující změny a zjistil, že pomalu získávaly převahu myšlenky ničící magickou moc a veškerou vlídnost světa, které jako mor prostupovaly Zemí. Přes všechny snahy se situace vymykala jakékoliv kontrole. Uplynulou noc sestoupil Aken k Zemi a poprášil ji diamantových prachem dobroty. Ale ani to nepomohlo. Princezna Antaria nalezla brzy ráno svého otce zhrouceného smutkem na schodech pod zlatým trůnem vykládaným drahokamy.

„Otče, je to tak zlé?“, zeptala se Antaria

„Ještě horší, mé dítě,“ odvětil král a pohladil svou dceru po vlasech, které připomínaly tekuté zlato poseté milionem hvězdiček. „Nevím, jak to zastavit. Vyzkoušel jsem to nejsilnější, co mám, a vidíš sama, jak to dopadlo.“

Antaria pohlédla do rohu komnaty na obří safírové váhy, které se povážlivě nakláněly na jednu stranu. Legenda praví, že jakmile se dno vah dotkne země, safírový drak, který tvoří držadlo, obživne a sežehne vše živé, tak aby mohl koloběh veškerého života začít znovu od začátku. Antaria se nejdříve polekala, ale pak ty příšerné obrazy zaplašila do vzdálených koutů své rozbouřené mysli. Po otci zdědila nejen moudrost, ale i důvtip, po matce zase bojovného ducha a nezlomnou víru v dobro. Objala svého otce a vtiskla mu polibek na tvář. Už se rozhodla.

„Otče, dovol mi sestoupit na Zemi.“

„Ne!“ vykřikl král, „přišel jsem už o tvou matku, nehodlám ztratit i tebe.“

„Ztratíš mne tak jako tak, pokud něco neuděláme. Raději zahynu na Zemi, ale budu vědět, že jsem se o něco pokusila. Nemohla bych tu jen sedět a čekat.“

Král Aken měl v očích slzy, ale své dceři dobře rozuměl. Tolik se podobala své matce.

„Dobrá tedy,“ připustil, „ale vezmeš si s sebou na ochranu jednoho z mých jednorožců.“

„Ale otče, to nejde. Učili mne, že na Zemi jednorožci nejsou. Přitáhne zbytečnou pozornost.“

„A co tvé zlaté vlasy? Nikdo na Zemi nemá takové vlasy jako ty.“

„Ostříhám je!“

„V žádném případě! Čím delší jsou, tím větší je tvá magická moc! Jednorožec a dlouhé vlasy. To je má podmínka. Jinak tě nepustím." Antaria stiskla rty, ale nakonec jí nezbylo než přistoupit na otcovy podmínky.

Antaria znovu pohladila jednorožce po nozdrách.

„Ty a já máme úkol. Nastolit opět rovnováhu myšlenek.“

Jednorožec zaržál na znamení souhlasu a potom sametovým hlasem promluvil.

„Je pro mne čest vám sloužit, má paní.“

Překvapená Antaria vyhrkla: „Nevěděla jsem, že umíš mluvit.“

„Umím, ale raději se dorozumívám beze slov. Slova otupují vnímání. Ale, co to máte na sobě, paní?“

„Nechci být nápadná, proto jsem oblékla prostý šat a skryla vlasy. I tebe budeme muset trochu upravit, abychom byli oba v bezpečí.“

„Trochu upravit,… tohle už nikdy ze sebe nedostanu ani pomocí kouzel,“ odfrkl jednorožec, když si prohlížel svůj odraz v křišťálové skále. Ebenová čerň z jeho hřívy zářila už na dálku stejně jako zbytek jeho těla a působila jaksi nepatřičně v tomto téměř snovém prostředí, a to nemluvě o vyšívaném kloboučku plném pentliček na zakrytí kouzelného rohu.

„Ale no tak,“ chlácholila ho princezna, „moc ti to sluší. Až se vrátíme, dám vše do pořádku, slibuji.“ Poodstoupila od něho a sebrala ze země vak s osobními věcmi. Připevnila ho na sedlo, které předtím pořádně utáhla na jednorožcově hřbetu. Upravila si kapuci a vyhoupla se na koně.

„Vy se ani nerozloučíte, princezno?“

„Ne, neměla bych sílu odjet. Jsi připraven?“

„Ano a vy?“

„Snad ano,“ rozhodnost ji náhle opouštěla a snad právě proto rychle zatáhla za černou hřívu, vytrhla svůj kouzelný zlatý vlas a spustila jej z prstů. Jak se pomalu snášel, prořezával silnou mračnou oblohu a pak se rozbalil v pevný dlouhý koberec, po kterém princezna Antaria se svým jednorožcem ujížděli  jako po stříbřité dráze směrem k Zemi.

JEDNOROŽEC A PRINCEZNA ANTARIA - 2. DÍL

  • Velikost textu: 120