Jednorožec a princezna Antaria 2

Jednorožec a princezna Antaria 2

Jakmile se jeho kopyta dotkla chladné hlíny, projel jednorožcem pocit, který ještě nikdy nepoznal. Zvolnil a zhluboka dýchal. I princezna cítila chlad a zvláštní vůně, které se jí moc líbily. Pokračovali dál po lesní stezce velmi pomalu a Antaria přemýšlela, jak co nejopatrněji říct jednorožci, že tímto naplnili všechny položky jejího plánu. Že vlastně ani sama neví, kudy se vydat, a nezná způsob, jak odvrátit hrozící katastrofu. Věřila, že jakmile budou na Zemi, jistě ji něco napadne, ale to se bohužel nestalo. Vzala si sice s sebou do vaku víly Radilky, ale chtěla je použít pouze ve výjimečných případech. Její myšlenky rušil zvláštní zvuk připomínající zpěv velmi nastydlého operního pěvce. No to snad ne! Ten jednorožec i zpívá. A jak strašně, uchychtla s duchu.

„Měli bychom vymyslet tvé jméno. Tady na Zemi jsi jen, promiň mi ten výraz, černý kůň, a proto bys měl mít jméno. Máš nějaké oblíbené?“

„Mám to svoje. Nevím, jestli je oblíbené, protože mi tak už dávno nikdo neřekl.“

„Tak ty máš jméno?“ vyhrkla překvapená Antaria.

„Jistě. Jmenuji se Damándrapareon.“

„Velmi chytlavé,“ odtušila princezna. Už chápu, proč mu všichni říkají jen jednorožec, pomyslela si.

„Co takhle Xerxes, Safír nebo… Pegasus? Jak se ti líbí?“

„Velmi vtipné, princezno. Myslím, že to je šťastné spojení toho, co nejsem, s tím, co nikdy nebudu.“

„Dobrá, dobrá, pamatuji si, že jste vlastně skoro nepřátelé. Promiň.“

„Nejsme nepřátelé, jen se nemůžeme dohodnout, kdo z nás je důležitější a schopnější. Jestli ten, který létá, nebo ten, který má magickou moc v rohu na svém čele.“ 

Princezna poslouchala jeho vyprávění a usmívala se tomu, jak obratně zaměnil rivalitu za něco velmi logického a moudrého. Pohrávala si s copánky na jeho hřívě a v tom ji to napadlo!

„Pojmenuji tě Onyx. Jen pro tuto cestu, samozřejmě. Prosím, řekni ano.“

„Uznávám, že je to nejzajímavější jméno, co jsem slyšel. Budu ho nosit velmi rád, protože je od vás, má paní.“

Les se pomalu rozestupoval a v dálce svítila malá světýlka. Onyx přidal do kroku a za chvilku už projížděli malými uličkami. Domky byly malé, ale hezky vyzdobené a prozrazovaly, že majitelé jsou spokojení lidé. U většího stavení princezna seskočila z koně a zabušila na bránu.

Postarší muž otevřel dveře a svítilnou posvítil princezně do tváře.

„Kdo jsi?“

„Jsem pr…posel. (Málem se prozradila.) Vezu dopis do dalekého města, ale přepadla mě na cestě tma. Chtěla bych požádat o nocleh a čerstvou vodu pro mého koně.“

„Kdo je to, otče?“, ozvalo se muži za zády.

„Nějaká dívka. Tvrdí, že je posel, a hledá nocleh.“

Muž si ji pořádně prohlédl a beze slova zavřel dveře. Antaria byla hluboce uražena tímto neslušným chováním. Náhle se však otevřela část brány, tak aby mohla i s Onyxem pohodlně vstoupit. S poděkováním vešla a její pohled přejel dvůr i s jeho obyvateli. Muž od ní vzal uzdu a vedl Onyxe do stáje.  Musela se držet, aby se nerozesmála. Hrdý jednorožec se stal obyčejným koněm, který přebývá ve stáji. Onyx vypadal, jako když jde na porážku.

Antaria se usmála na paní domu hřejivým úsměvem. Vedle ní hrdě postával mladík, ne o moc starší než ona. Černé vlasy svázané do krátkého, ale silného copu dávaly vyniknout ostrým rysům jeho tváře a pronikavému pohledu hnědých očí. Antarii se ihned zalíbil. Byla vždy jen sama s učiteli nebo s otcem a přátele žádné neměla, pokud nepočítala víly, jednorožce a malého draka, který se ale věčně urážel. Možná že něco ví a bude jí moci poradit. 

Mlčky ji uvedli do vyhřáté síně a usadili ke stolu. Paní domu přinesla horkou polévku a krajíc křupavého chleba.

„Musíte mít hlad,“ řekla jen. Všimla si, že byť se dívka snaží vypadat ledabyle a chudě, kvalita látky a sešití jejího oděvu prozrazovalo, že majitelka nemá hluboko do kapsy. Princezna cítila, že by měla něco říci. 

„Ještě jsem vám ani nepoděkovala. Jste velice laskavi, že…“

„To nestojí za řeč,“ mávnutím ruky ji přerušil muž, jako by bylo úplně normální otevřít dům a srdce cizinci uprostřed noci a pohostit ho jako nejlepšího přítele. „Raději nám pověz, odkud přicházíš a kam máš namířeno. Dříve tudy projíždělo mnoho rytířů a různých cestovatelů, ale po tom, co…ehm (odkašlal si), potom už tudy přestali projíždět. Nemáme moc zpráv o okolním světě."

Princezně stoupal ruměnec do tváří, jak honem vymýšlela příběh, do kterého by se moc nezamotala. V hodinách Zeměvědy většinou dávala pozor a teď za to byla moc vděčná. A také za péči učitelů, kteří se jí snažili přiblížit život a chápání zdejších lidí. Bohužel těmto milým lidem nemohla říci pravdu, proto jen utrousila, že má tajné poslání, o kterém je zapovězeno mluvit. Viděla jejich zklamání a cítila se jako nevděčnice. 

Aby přehlušila to trapné ticho, začala se vyptávat na okolí. Jako jeho největší znalec se ukázal do té doby tichý Leron. Vyprávěl o nebezpečných soutěskách a nesjízdných lesních cestách, hlubokých řekách a příkrých srázech, nekonečných loukách a o nenáviděném sousedním panovníkovi, který zotročoval svůj lid a s krutostí sobě vlastní rozšiřoval hranice své říše. Antaria chtěla vědět víc, ale po třetím zakašlání svého otce Leron zmlkl. Poděkovala tedy za výtečnou polévku a vstala. Leronova matka ji vzala podpaží a odváděla do druhého patra rozlehlého domu, kde se nacházely ložnice. Otevřela dveře do malé útulné komnaty, v jejímž rohu vesele plápolal oheň. Nad krbem visel obraz jakési mladé dívky se zasněným pohledem. Komnatě vévodila postel s nebesy v modrém sametu, místy trochu zašlými. Bylo zřejmé, že pokoj měl svá nejlepší léta za sebou, ale byl čistý. Antaria si všimla, že má na lenošce vedle postele složený vak, který byl předtím připevněn na sedle. Zašátrala v něm a vytáhla malý rudý drahokam. Vložila ho do dlaně překvapené ženy a popřála jí dobrou noc. 

JEDNOROŽEC A PRINCEZNA ANTARIA - 3. DÍL

  • Velikost textu: 120