Zaregistrujte se a za předplatné jen 69 korun měsíčně se dostanete ke všem pohádkám, příběhům a kapitolám románů na pokračování na houseofstories.cz. Budete moci pouštět svým dětem veškeré audiopohádky, když zrovna nebudete mít večer čas jim číst. Dále zde najdete i pohádky napsané a načtené v angličtině, které pomohou vám i dětem se v jazyce lépe orientovat.

Registrovat se

Čarodějka - kapitola třetí

Čarodějka - kapitola třetí

Valentina seděla na židli u postele a snažila se přesvědčit obě dívky, aby ještě nevstávaly. Přinesla jim z kuchyně hustou polévku a chléb a najedla se s nimi. Obě se cítily dobře, a tak jim dívka slíbila, že pokud ji poslechnou a budou dnes odpočívat, budou moci jít příští ráno domů, kde na ně už netrpělivě a s obavami čeká jejich rodina. Když obě znovu usnuly, sebrala jejich misky a nesla je zpět do kuchyně. Kuchařka jí podala misku s králičí omáčkou, sama si nandala a vyzvala ji, aby se s ní posadila ke stolu.
„Tak prý už máš jméno?“ otázala se.
„Ano, dostala jsem jméno Valentina… Je to moc dobré. Já neumím vařit. Tedy myslím.“
„Holka, já ti mám takovej pech. Když už sem zabloudí někdo, kdo se celej den nemodlí, tak si zas na nic nepamatuje!“ Rozesmály se. „Já jsem Betty. Kdyby ti bylo smutno, tak já tady mám vždycky krajáč mlíka a kus koláče.“ Mrkla na Valentinu a ta vděčně pokývala hlavou na znamení, že pochopila. Byla šťastná za spřízněnou duši. A kuchařka vlastně také. Vařila zde již dvanáctým rokem, ale málokdy s někým ztratila slovo. Modlit se pravidelně musela, ale nijak se v tom nevyžívala. Občas chodila krmit nemocné, když jich bylo mnoho a sestry nestíhaly. Prohodila s nimi pár slov, ale i těchto příležitostí bylo málo. Ne, že by nemocných bylo málo, ale většinou se trápili v bolestech a nechtělo se jim klábosit nebo rozebírat recepty. Valentina se šla podívat na Seana a potěšilo ji, že jí přiběhl naproti. Vzala ho na zahradu, kde se posadili na trávu.
„Vidím, že je ti už lépe. Zítra si pro tebe přijede tatínek. Těšíš se, viď?“
„Ano, moc. A ty? Kde máš tatínka?“
„Já nemám tatínka.“
„Ne, ne!“ rozhořčeně kroutil hlavou, „všichni mají tatínka a maminku,“
„Nepamatuji se na ně, víš.“
„To jsi tak stará?“
„Ani nevím,“ rozesmála se dívka. To byl ale zvědavý klučina. Zajímala ho spousta věcí, a tak s ním strávila povídáním a hraním skoro dvě hodiny. Bude se jí po něm stýskat. Když ho odváděla zpět, zastavil se před ní, upřel na ni své modré oči a bezelstně řekl: „Až budu velký, taky budu kouzlit jako ty.“
„Jak kouzlit? Jak to myslíš?
„Myslela sis, že spím, odcházela jsi a přitom jsi mě přikryla. Ale byla jsi už u dveří. Chápeš?“
Valentina si vybavila ten moment, kdy od Seana v noci odcházela a zapomněla ho pořádně přikrýt. Když se však u dveří otočila, zjistila, že je krásně zabalený a je mu teplo. Neuvědomila si, že to udělala pouhou myšlenkou. Dostala strach, ale snažila se nepolekat také jeho. Přiklekla k němu a chytla ho za ramena.
„Teď mě dobře poslouchej. Tohle je naše tajemství, nikomu o tom neříkej. V Božím domě se děje mnoho zázraků, ale jen ti s dobrým srdcem je vidí.“ Odvedla zamyšleného chlapce zpět a rozloučila se s ním. Odešla hledat nějaký kout, kde by mohla být sama a konečně zjistit, co vše umí.

                ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Muži v helmách a záchranářských uniformách pobíhali okolo místa, kde se před pár hodinami stala nehoda. Trvalo jim téměř dvě hodiny, než se k ní dostali, protože obrovský vítr s hustým deštěm napáchal veliké škody a polámal mnoho stromů, které teď ležely na silnici a blokovaly průjezd. Několik silných mužů ze záchranářského týmu se pilou snažilo rozřezat tlustý kmen starého dubu, který pod sebou pohřbil malý Volkswagen, jako by byl z papíru. Muži postupovali velmi pomalu a precizně, protože se obávali, aby ještě více nezranili řidičku, která ležela vklíněná mezi sedačku, volant a strom. Dýchala velmi mělce a zdravotníci je proto všemožně popoháněli a přitom na ni mluvili. Její zkrvavený obličej však nedával znát, že je vnímá. Mezitím si připravili lehátko, kyslík a přístroj na měření srdce. Po další dlouhé půlhodině se zdravotníkům podařilo k dívce dostat a připevnit jí na obličej kyslíkovou masku. Záchranáři nakonec dívku vystříhali z vozu a přenesli na lehátko. Přestávala dýchat, a tak započali resuscitační práce a naložili ji do sanitky. Ta se vydala na rychlou jízdu městem k nejbližší nemocnici.

             -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Valentina procházela dlouhou chodbou a přemýšlela o místu, kde by mohla být chvíli sama. Minula dveře, ve kterých ještě nebyla, a tak udělala krok zpátky a vzala za vrzající kliku. Vstoupila do místnosti, které vládlo šero. Stála chvíli na místě, aby její oči přivykly, a pak udělala krok vpřed. Rozhlédla se okolo sebe a uviděla knihy. Spousty knih. Na policích, stolech, židlích i na zemi, všude samé knihy. Přistoupila k nejbližší hromádce a vzala jednu po druhé do ruky. Nahlas předčítala jejich názvy. Většina byla náboženského zaměření, pak také životopisy královen, slavných vojevůdců, ale také lidí, které neznala, a dále knihy v latině. Přemýšlela, proč se o tyto poklady nikdo nestará. Najednou ji ale přepadl tísnivý pocit, že není v místnosti sama. Pomalu se otočila, a v tom ho uviděla. Stál pohodlně opřený o sloup s pobaveným výrazem ve tváři. Na sobě měl těsné černé kalhoty a volnou košili se širokými rukávy nedbale rozepnutou u krku.
„Gratuluji, umíš hezky číst!“
„Díky.“ Odpověděla stroze a otočila se zpět ke knihám. Co si o sobě vůbec myslí.
„Prý jsi ztratila paměť. Opravdu si nic nepamatuješ?“
„Ne, nepamatuji.“ Neměla zájem s ním probírat svůj život. Jak si mohla myslet, že je přitažlivý.
„Kdybych tě někdy políbil, věřím, že by sis to teď pamatovala.“
„Kdybych vás někdy nakopla, věřím, že bych si to pamatovala celý život!“ To je ale namyšlený panák. Práskla knihou, a tím přerušila Frederikův smích. Odebrala se k odchodu, protože s ním nemínila zůstat ani o minutu déle. Zastoupil jí však obratně cestu a opřel se o dveře.
„Kampak, krásko? Nechceš mi ještě předčítat?“
Ve Valentině vzrůstal hněv a rozhovor s ním ji dávno přestal bavit. „Uhněte mi z cesty!“
„Hmmm, vypadáš nebezpečně, když ti šlehají blesky z očí. Líbí se mi to. Co mi dáš za to, když tě pustím, holubičko?“
„Nenakopnu vás, to musí stačit.“ Frederik se rozesmál na celé kolo.
„Páni, ty ale umíš smlouvat, neživila ses tím už někdy?“ Valentina se musela držet, aby se nerozesmála také. Když se smál, bílé zuby mu zářily a měl krásné dolíčky ve tvářích. Byl opravdu velmi pohledný.
„Jak víte, nic si nepamatuji, ale je to možné.“ Nakonec už to nevydržela a rozesmála se také.
„Jsem Frederik.“ Podal jí ruku na usmířenou.
„Říkají mi Valentina.“ Přestala být ostražitá a podala mu také ruku. Frederik využil situace a přitáhl si ji k sobě. Byla tak překvapená, že se ani nebránila. Držel ji ve své náruči a hleděl do jejích temně modrých očí. Pak prsty projel krásné rozpuštěné vlasy a pustil ji. Otevřel dveře a ustoupil tak, aby mohla projít. Zmatená z toho, co se stalo a vlastně i nestalo, se na něj ani nepodívala a vyběhla ze dveří.

  • Velikost textu: 120