Zaregistrujte se a za předplatné jen 69 korun měsíčně se dostanete ke všem pohádkám, příběhům a kapitolám románů na pokračování na houseofstories.cz. Budete moci pouštět svým dětem veškeré audiopohádky, když zrovna nebudete mít večer čas jim číst. Dále zde najdete i pohádky napsané a načtené v angličtině, které pomohou vám i dětem se v jazyce lépe orientovat.

Registrovat se

Čarodějka - kapitola druhá

Čarodějka - kapitola druhá

Brzy za svítání Valentinu probudily hlasité rány na dveře.

Sestra Helena ji vytáhla z postele a okamžitě jí začala navlékat přes hlavu šaty, které předminulou noc našla kuchařka ve staré truhle po jedné schovance, která byla předchozí zimu narychlo provdána. Tak narychlo, že si nestačila vzít ani své věci. Teď, čerstvě vyprané a na slunci usušené, padly dívce jako ulité. Nestihla si je ale ani pořádně dopnout a už běžela tmavou chodbou za matkou představenou, která pro ni poslala.

Udýchaná vpadla do dveří, ve kterých už stála matka představená. Natočila se tak, aby Valentina viděla dál do pokoje. Tam stála žena a držela v náručí svou malou holčičku. Obě se třásly tak jako předtím malý Sean a tváře jim hořely. Zoufale hleděly na novou příchozí.

„Dítě, pojď prosím dál,“ řekla matka představená potichu a zavřela dveře. Valentina váhavě vstoupila. 

„Matko, proč jste mě zavolala?“ hlesla, ale nebojácně přistoupila k ženě a opatrně jí odebrala děvčátko z náručí. Jeho matka se trochu zakymácela, snažíc se udržet rovnováhu, ale vzhledem k vysoké horečce to bylo velmi těžké.

„Dítě, nemohu je poslat zpět, ale nevím, jestli jim můžeme pomoci. Nemáme je ani kam uložit.“

„Vezmu je do své komnaty!“ přerušila ji Valentina: „Je mi už dobře, vyspím se na zemi. Veďte tu dívku za mnou, matko!“

Když je obě přikryly pokrývkou, matka představená učinila gesto prstem, aby ji Valentina následovala. Když osaměly, matka ji chytla za ruku:
„Dítě, vím, že jsem ti včera spílala, ale musela jsem tě varovat. Teď tu stojím a prosím tě o to, abys svůj zázrak znovu zopakovala. Já se postarám, abys nebyla rušena. Myslíš, že to půjde?“
„Já se pokusím, ale nevkládejte do mne příliš velké naděje, matko, já vůbec nevím, jak se mi to povedlo. Ale slibuji, že udělám vše, co bude v mých silách.“
„Děkuji ti, Valentino, to mi stačí. Věřím ti. Pokud budeš něco potřebovat, víš, kde mne najdeš. Přijď sama nebo pošli sestru Helenu. Té jediné bezvýhradně věřím.“

Valentina se vrátila zpět do komnaty a posadila se na lůžko. Pozorovala, jak matka a její děvčátko bojují o život. Zapálila další dvě svíce a odhrnula pokrývku na straně děvčátka. Položila svou dlaň palec nad jejím tělíčkem a třikrát jej celé dokola obkroužila. Nakonec se zastavila v horní polovině těla a pomalu ho přejížděla do všech směrů. Nevšimla si ničeho zvláštního a ani její dlaň nijak bolestivě nereagovala. Začínala být zoufalá. Holčička se prudce rozkašlala a zvedla ruce. Valentina zahlédla něco tmavého zpod rukávku. Poodhrnula látku a zůstala v šoku. Něco takového v životě neviděla, tedy aspoň myslela. Děvčátko mělo v podpaží velkou černou bouli, která jí musela působit neskutečnou bolest. Okamžitě přiložila nad bouli ruku, ale nic kromě štípání v dlani se nedělo. Kéž by se té boule mohla nějak zbavit, povzdechla si. No ano! Potřebuje dýku. Vyběhla ze dveří a málem vrazila do sestry Heleny.

„Potřebuji dýku!“
„Snad ty nebožátka nechceš zabít, zbláznila ses?
Valentina ji beze slov vtáhla do komnaty a ukázala na bouli. „To musí pryč!“
„Jsi si jistá? Dobrá, dobrá. Ještě že ten tvůj pohled neumí zabíjet!“ odfrkla si, ale spěchala.

Za malý okamžik už dívka ohřívala ostří malé vyřezávané dýky nad plamenem a dávala instrukce sestře Heleně. Ta položila na zem vedle postele teplou kožešinu a přes ni deku. Na ni velmi opatrně přemístily sténající děvčátko. Sestra Helena si klekla na kolena za holčičku a vzala si její hlavu do klína. Domluvily si znamení, po kterém Helena podrží pevně obě dívčiny ruce tak, aby sebou nemohla hýbat a aby se Valentina snáze dostala k podpaží. Dívka si uvědomila, že nechala svíci u postele, a natáhla se pro ni. Podívala se zpět na holčičku, a tak si až v posledním okamžiku všimla, že jí svíce vlétla sama do ruky. Lekla se, ale neupustila ji. Sestra Helena si ničeho nevšimla, a tak si Valentina oddychla a snažila se dělat, jako by nic. 

Znovu nahřála ostří nože a přiložila ho na černou bouli. Kousala se do rtu, protože si dokázala představit, jakou bolest dívce způsobí, ale nic jiného se nedalo dělat. Zaryla nůž do napnuté kůže na vrcholku tvrdé boule. Děvčátko zasténalo a vzepjalo se tak, že jej sestra Helena téměř nezvládala udržet. Valentina zaryla nůž ještě hlouběji, trochu ho otočila a pak rychle vytáhla. Z rány se začala valit černá krev, spolu s hnisem a sraženinou čehosi, co odporně páchlo. Dítě celou dobu sténalo. Sestra Helena pochybovala o tom, co ta cizinka prováděla, ale slíbila matce představené, že jí bude pomáhat. Matky si vážila, a tak se modlila, aby se její velitelka v této samozvané léčitelce nespletla. Valentina se mezitím snažila vytlačit prsty vše, co v ráně bylo, a zkrátit to utrpení. Namočila si kus plátna do vody a pokoušela se ránu vymýt. Když se jí to podařilo, spolu s Helenou dívku zase odnesly do postele. Valentina využila chvíle, kdy sestra odešla, aby vyměnila špinavou vodu a odnesla krvavá plátna pryč z komnaty. Honem si přisedla k holčičce a položila svou dlaň nad krvácející ránu. Cítila, jak nemoc odchází z tělíčka do její dlaně a tu pak opálila nad plamenem. Skončila právě včas. Sestra Helena přinesla čistou vodu a úzké proužky plátna na obvázání rány a podivila se nad zdravou barvou dívčina obličeje. 

„Nikdy jsem nic takového neviděla, ani jsem nebyla přítomna takovýmto metodám, ale od nynějška jsem tvá pomocnice, Valentino.“
„Díky sestro, jsem šťastná, že je jí lépe. Prosím, dojdi za matkou představenou a popiš jí tu zvláštní bouli plnou černého hnisu. Musíme zjistit, co to je za nemoc.“

Sestra znovu odešla a Valentina si přisedla k matce holčičky. Odkryla pokrývku a přiložila jí dlaň nad hrudník. Obrovská bolest jí projela celou rukou. Kousla se do rtu, aby nevykřikla. Když bolest ustala, natáhla dlaň nad svíci a pak úkon několikrát zopakovala. Ženě se viditelně ulevilo. Když skončila, vstala a umyla si ruce. Vrátila se zpět k lůžku.
„Kdo jste? Anděl? Jsem mrtvá?“
„Ne, nejsem anděl. Jak vám je, paní?“ odpověděla Valentina otázkou.
„Nejsem paní. Jsem Maggie a je mi kupodivu dobře… Už si vzpomínám, vy jste ta dívka, co léčí.“ Okamžitě rozhodila ruce okolo sebe. „Kde je moje holčička? Co je s ní?“
„Je v pořádku, spí před vaší postelí na kožešinách, zabalená do hřejivých pokrývek. Je jí už o mnoho lépe.“
„Děkuji vám za nás obě. Dám vám všechno, co mám! Umírala mi v náručí. V životě jsem se tolik nebála.“
„Už je dobře, opravdu. Musíte ale obě hodně odpočívat. Pořádně se vyspěte, ano? Přijdu se na vás později podívat.“

Valentina vyšla ze dveří a zamířila do malé kaple před nádherný oltář osvícený svícemi a ozdobený čerstvými květinami a poklekla. Opatrně se rozhlédla, zda je opravdu sama, sepjala ruce a pak spustila: „Drahý Bože, já… moc se omlouvám, že se nemodlím, víš, já si ani nepamatuji, jestli jsem se kdy modlila… však ty víš… já netuším, jaké máš se mnou úmysly, ale… moc děkuji za to, že mi pomáháš uzdravovat… Mám nádherný pocit, že jsem něco platná, že něco umím… Děkuji za ten dar a slibuji, že ho budu v dobrém užívat. Děkuji… Už byla na odchodu, ale po pár krocích se vrátila a potichu řekla „Amen“ a pokřižovala se, tak jak to už mnohokrát viděla u sester. 

Cestou z kaple se zastavila v zahradě. Bylo dopoledne a slunce vysoko nad obzorem krásně hřálo. Valentina se posadila na lavičku a zavřela oči. Snažila se vybavit si moment, kdy jí svíčka vlétla sama do dlaně. Bojovala s nutkáním najít nějaký předmět a ihned to vyzkoušet znovu, ale zaslechla kroky sester, které šly trhat květiny. Slíbila si, že až bude sama, musí zjistit, jaké schopnosti vlastně má. Uvědomila si totiž, že svou neopatrností a neznalostí by také mohla někomu ublížit. Zaklonila hlavu a nastavila tvář slunci. Zhluboka vdechovala vůni květin a trávy.

Už se měla k odchodu, aby zkontrolovala, jak se daří Maggie s holčičkou, když uslyšela vzrušený šepot sester a zvuk koňských kopyt. Sestry běžely k hlavní bráně a dívka je následovala. Otevřely malé dřevěné hledí v mohutné bráně a čekaly, až se jezdec přiblíží. Byl sám a uháněl nebezpečně s větrem o závod. Když se však přiblížil na dohled, sestry vesele volaly jedna přes druhou. Frederik je tady, Frederik jede… Valentina se marně snažila zjistit, kdo je Frederik, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Několik sester běželo pro matku představenou, která zanedlouho přispěchala s velikým úsměvem.

Bránu otevřely a nechaly jezdce vjet dovnitř.  Ten celý zaprášený seskočil z koně a matku představenou srdečně objal, dal jí mlaskavou pusu na tvář a vyzvedl ji vysoko nad zem. Ta se ošila a snažila se dostat zpátky na zem.
„No tak, pust mě, ty blázne, měj ohled na můj stav.“
„Copak je zakázáno přivítat se se sestrou, kterou jsem několik měsíců neviděl? Hm? Kdybys nebyla pohřbená v těchto zdech, mohl bych si ušetřit ty dlouhé cesty, které zmáhají i mého koně.“
„Také tě ráda vidím, drahý bratře,“ se smíchem odpověděla matka představená a musela s úžasem uznat, že on prostě nestárne. Opět se schovala v jeho náručí a pak ho nechala, aby se pozdravil se sestrami. Valentina s pobavením viděla, že některým z nich se na tváři objevil ruměnec.

Bylo jí velmi sympatické, že si muž pamatoval jméno každé sestry a se zájmem se ptal na jejich zdraví, zahrádku a také je škádlil, jestli by se raději nechtěly vdát. Se smíchem mu hrozily prstem a on se tvářil velmi nevinně. Dívka vše zpovzdálí sledovala a musela si přiznat, že muž měl veliké charisma, kromě vzhledu, který ostatně také nebyl k zahození. Než se však rozhodla přiblížit se ke skupince a prohlédnout si ho zblízka, matka představená už s celým procesím odváděla svého bratra do jídelny, aby všichni zasedli ke společnému obědu a vyslechli si novinky o dvoru, králi a přípravách na další z jeho dobyvačných válek.

„Máme pouze skromný oběd, drahý bratře,“ omlouvala se matka představená, „nečekaly jsme tě, ale večeře bude slavnostní.“
„I suchý chléb by mi přišel vhod, netrap se. A kromě toho, mám všech těch lahůdek z královských hostin po krk.“ Nasál vůni zeleninového vývaru a zakousl se do čerstvě upečeného chleba. Přerušila ho nahlas odříkávaná modlitba jeho sestrou. Zahanbeně sepjal ruce a s plnou pusou opakoval slova s ostatními. Oddechl si až po hlasitém „Amen“.
„Mám pro vás spoustu dárků, zítra je přivezou povozem. Nemohl jsem se dočkat, tak jsem jel napřed. Král ti posílá nějaké knihy,“ obrátil se na sestru, „několik štůčků plátna, cizí koření a bylinky a mnoho dalšího. Také dopis, ale ten ti předám později. Jak se vám všem daří?“
„Daří se nám dobře, jen nemocných stále neubývá, spíše naopak. O smutném až později. Ty vyprávěj, k nám se žádné novinky nedostanou.“
Pak se zarazila a zeptala se sestry Heleny na Valentinu. Ta pokrčila rameny.

„Kdo je Valentina?“ zeptal se se zájmem, „nová schovanka?“
„Ne, je to dívka, kterou sem přinesli před několika dny z lesa. Ztratila paměť a teď se tu zotavuje.
„Hmm, ztratila paměť…“ Matka představená tušila od bratra nějakou čertovinu. To by snad ani nebyl on. A dočkala se.
„A nemohli bychom jí říct, že jsem její manžel a že mi nevadí, že si na mne nepamatuje? Mohli bychom se spolu učit se znovu poznávat.“

Matka představená vyprskla smíchy a uštědřila mu políček.
„Jestli jsi nezapomněl, jsi v Božím domě, ty nemravo! Pěkně ses u toho dvora zkazil.“ Tvářila se naoko rozhněvaně, ale oči se jí smály.

Frederik, její bratr. Byl tu jen malou chvíli a už stihl tuto nehostinnou místnost proměnit v místo zalité sluncem. Jeho plné rty neustále roztažené do velikého úsměvu odhalovaly krásné bílé zuby. Tmavé vlnité vlasy, připomínající roztomilé hnízdo, mu dodávaly výraz jakési nezkrotnosti. Jeho obličeji však dominovaly hřejivě zelené oči, orámované hustými řasami.

Jak moc jí chyběl. Zadržela povzdech. Teď je tady a ona si přece nebude kazit tyto výjimečné dny touhou po něčem, co nemůže mít. Tento klášter se stal jejím domovem a sestry její rodinou. Pokolikáté už si to opakovala!

Je to téměř dvanáct let, co se v předpokoji královské ložnice loučila se svou jedinou láskou Edwardem. Králem Edwardem III. Oba dva se objímali tak, jako by se již neměli nikdy pustit, uvědomujíce si, že je to velmi pravděpodobně naposledy, co si mohou vyměnit slova lásky. Jeho prosby, aby neodcházela, ji po celou tu dobu mučí ve snech. Marie Kristina ale nemohla zůstat. Zhřešila. V očích své rodiny, přátel i církve. Zamilovala se do krále a dala mu své panenství. On, ač právoplatně sezdaný s Philippou, si ji ponechal jako milenku. Poté, co s ním otěhotněla, jí chtěl král vybrat vhodného manžela, aby jejich společný syn nebyl bastard. Marie Kristina protestovala. Nemohla se přece provdat bez lásky. Král ale neustoupil, slíbil však, že počká, až se to maličké narodí. Marie Kristina porodila krásného chlapečka. Druhý den na to však záhadně zemřel. Byla přesvědčená, že za tím vším byla králova manželka Philipa, proto se rozhodla, že se vzdá postavení královy milenky a splatí svůj hřích tím, že bude sloužit Bohu. Král to těžce nesl. Jak smrt svého syna, tak i ztrátu ženy, kterou velmi miloval a která mu byla i velikým přítelem a oporou. Z lásky pro ni nechal opravit ženský klášter při opatství Canterbury a nechával jí pravidelně posílat dary a dopisy. Nikdy však za ní osobně nepřijel. Respektoval její rozhodnutí, ale jeho dopisy, ač v nich chyběla slova „Miluji tě“, byly plné lásky.

Matka představená se probrala ze svého snění a zaposlouchala se do konverzace, která probíhala u stolu. Frederik bavil všechny ženy svými historkami, popisoval nový styl oblékání u dvora a neodpustil si ani klepy, které některým sestrám vehnaly červeň do tváří. Především těm starším, co žily v klášterech již dlouho předtím, než přišly sem.
Kuchařka začala nosit další chod a tím bylo dušené králičí maso s brambory a zeleninou v husté omáčce. Naklonila se nad Frederika a pošeptala mu, že se večer může těšit na svůj oblíbený ovocný koláč.

Frederik poděkoval a rozpustile jí políbil ruku, jako se to běžně dělá dámám u dvora. A ta stará dobrá žena se celá zapýřila a rozechvělá odešla zpět do kuchyně.
„Ty jsi nenapravitelný, Frederiku!“ napomenula ho matka představená a dala pokyn, aby všichni pokračovali v jídle.

ČARODĚJKA - TŘETÍ KAPITOLA

  • Velikost textu: 120